Bulimie - vyřešte ji!

12. říjen 2012 | PPP | Rady | Články | Nemoc | Zdraví | komentáře: 13
bulimie


Nemocní trpící bulimií se často nezřízeně přejídají a následně si vyvolají zvracení. K tomu navíc užívají projímadla a cvičí jako o život. Takto ve zkratce se charakterizuje bulimia nervosa - porucha příjmu potravy.

Bulimie se může projevit společně s anorexií, ale také nemusí. Bulimie se objevuje nejčastěji u žen do 30 let, avšak velmi rizikové období je puberta a měnící se proporce dívky. Druhému pohlaví se bulimie také nevyhýbá.

Bulimie vzniká často z důvodu, že dotyčný chce být velmi štíhlý, má nízké sebevědomí, chce něco dokázat,... Bulimie také může vzniknout kvůli neustálému držení diet, kdy dotyčný střídá období hladovění a přejídání se. Časem zjistí, že přejídání a následné zvracení je lepší.


Jak poznáte bulimii?

Podle několika příznaků poznáte, že má daný jedinec bulimii:

  • nekontrolovaně se přejídá nejméně dvakrát týdně
  • po přejídání si vyvolá zvracení
  • neustále cvičí
  • je unavený
  • je dehydratovaný
  • stres a deprese jsou na denním pořádku
  • má zhoršenou kvalitu vlasů, pleti a nehtů
  • časté jsou poruchy menstruace
  • může si psát vlastní blog PRO MIA, kde si vše pečlivě zapisuje a baví se s ostatními se stejnou nemocí
krt

Jak léčit bulimii?

Bulimie je psychickou nemocí, která by se měla řešit a léčit s odborníkem. Čím dříve se začne mentální bulimie léčit, tím je větší šance na vyléčení. Léčba probíhá ambulantně a někdy je nutná i hospitalizace. Často jsou potřebné konzultace s psychiatrem.
Nemocný se musí naučit pravidelně v přiměřených porcích jíst. Nesmí se neustále přeměřovat a vážit.

Léčba bulimie je dlouhodobou záležitostí, kdy se dotyčný musí změnit, jinak mu hrozí i smrt.

Trpěli jste sami bulimií nebo znáte někoho, kdo jí trpěl?


 

Diskuze k článku (celkem 13):




Jsem bulimička a nevim, co mám dělat. Prostě to nejde zastavit. Rodiče to neví, jen moje nejlepší kámoška...

A. 22. říjen 2012 22:49

Ahoj A, také jsem byla bulimička. Dlouhých 15 let jsem se trápila. Nejdříve jsem na popud, že jsem vysoká a mohutná začala cvičit, méně jíst, nebo hodně dietně. Později hladovění vystřídalo přejídání. Hodně jsem přibrala a byla z toho frustrovaná. Pak jsem začala zvracet. Řekla jsem si, zhubnu a přestanu s tím. Jenže už to nešlo, bylo to silnější než já.

Se svou zbrusu novou vyblitou štíhlou figurou jsem byla spokojená. Okolí obdivovalo mou štíhlost, ovšem vystouplé lopatky, zničené vlasy a nehty už tolik ne. Najednou jsem nedokázala přestat. Bulimie mě zcela ovládla. Bylo to mé tajemství, vyjímečnost-najíst se a zůstat hubená.

Pak přišly zdravotní komplikace a psychické problémy. Tento kruh se točil příliš rychle, nedokázala jsem to stopnout. Partnerské vztahy šly do háje, přátelé fuč, rodina skoro taky.

Někdy mi to nevadilo mi to, ale často jsem cítila, že jsem sama a že má droga B. mě ode všech odtahuje. Jako bych byla jejím věrným psem na obojku.

Touha být normální přišla vždy na počátku nového vztahu nebo přátelství. Pokusy začít normálně jíst a nezvracet byly příliš krátké na to abych se uzdravila.

Pomohla mi přítelova maminka. Narovinu mi řekla, že o tom co dělám s jídlem ví. Také co mě čeká, nepřestanu-li s tím. Také, že se nemůže dívat jak se ničím. Moc na mě ten rozhovor zapůsobil.

Začala jsem to řešit. Psychiatrie, psychologie, nakonec jsem se dostala na Lůžkové oddělení PPP v Praze-Ke Karlovu 11, tel. 224965335, kde mi pomohli. Nikdy jsem nevěřila, že to dokážu.

Dnes jsem štastná, protože jsem to dokázala. Dr František David Krch a jeho personál ze mě udělali opět normální, zdravou ženu.jsem jim vděčná.

Každá snaha bolí, ale dá se to zvládnout. Pokud nejste schopné jíst sama 5x denně rozumné množství potravy a nezvracet, obratte se na ně.

Stojí to za to. Léčba trvá max 56 dní.

Hodně štěstí.

Eva

Eva 26. říjen 2012 15:10

Ahoj,

já jsem také byla bulimička. Ale včas jsem to řekla, protože mám nemocný žaludek a po několika měsících mě při zvracení začínal bolet. Čím víc jsem zvracela, tím víc byla ta bolest k nevydržení. Až mi nakonec začaly padat vlasy. Už jsem to říct musela. Hodně jsem se zničeho nic začala bát. Bála jsem se o svůj život a vzpomněla jsem si na tetu, která byla v nemocnici a unikla smrti o vlásek. Mamka to začala řešit přes psychiatrii. Hodně mi tam pomohli. Nakonci, když to všechno konečně skončilo, byla jsem tastná jakpo dřív. Proč jsem zvracela ani dnes pořádně nevím, a když k nějakému důvodu přijdu, řeknu si, že to byla prkotina.

Léčba doopravdy stojí za to.

Lucka

Lucka 12. listopad 2012 16:22

strasne vam zavidim,jak jste to dokazali,pro me po17letech bulimie,je to porad nepredstavitelne,je to muj sen,byt normalni,mam strach ze smrti i presto si nedokazu pomoct :( mam deti,tak lecba v nemocnici je nerealna :( ale myslim,ze to je to jedinne,co by asi pomohlo,jsem z toho da se rict,cely zibot nestastna,ale kdo to zna ,ty kazdodenni zachvaty prezirani,jak zastavit?zasek v mozku a porad dokola a dokola,je mi zotoho mizerne kazdy den,trpi tim deti,pritel,ktery si mysli,ze jsem po porodu1ditete prestala,takze natajno vse,i kdyz si myslim,ze tusi,tak nemluvime o tom :/ a asi ani nechci ....jak probiha lecba,kdo tim prosel?plati se?dekuji

simona 24. březen 2014 23:44

Jsem bulimicka teprve 3roky nejdrive to zacalo hroznym stresem bylo by to na dlouho no nasla jsem si pritele ale od sve mamky jsemslichavala vypadate vedla sebe smesne tak jsem se do toho oprela prestala jsem jist nejedla sem mesic jen pile prvni 2dny tobylo hrozne ale pak mi to neprislo pak sem se nastehovala k priteloj prisel na to ze nejim tak me zacal hlidat ale ja to pokazde nejek udelala odesel a jidlo sem vyhodila, zabalila do papiru.... pak jsem se to naucila ze budu jist ale v zapeti pujdu na zachod a vyzvracim to delala sem to 3mesice a zhubla jsem prez 30kg byla sem na sebe pisna a delam to do ted nemuzu se toho zbavit ale nevadi mi to sem s tim smirena. Monika 22

Monika 18. srpen 2014 22:11

Taky jsem bulimička a už s tím nemůžupřestat. Ikdyž si píšu různé motivační dopisy a vždycky večer si řeknu, že druhý den to neudělám tak to stejně udělám. Už to takhle dělám přes rok.. začlo to tím, že jsem začla hodně zdravě jíst a pak nejíst skoro vůbec a cvičit každej den aspoń dvě hodiny. Pak se to nějak zvrtlo a začla jsem se přejídat a následně zvracet. V poslední době to dělám častěji než dřív (třeba 2x-3x za den). Je mi špatně, jsem unavená, padají mi vlasy. Je mi 18 let a letos mě toho dost čeká (autoškola,maturita) a vím, že když tohle půjde dál tak kvůli tomu podělám všechno. Řekla jsem to příteli a mamce. Řekla jsem mamce že bych nejradši chodila k nějakému psychologovi abych se toho dokázala zbavit, protože vím, že sama to nedokážu, ale řekla mi, že to prý sami zvládnem. Ale vůbec mi nepomáhá a já jsem se před ní tak uzavřela že už bych to nepřiznala že nejsem schopná s tím přestat. Ani nevím proč to jsem píšu.. možná pro pocit, že mě někdo vyslechne a aspoň trochu pochopí:)

M. 4. září 2014 22:20

Jsem bulimička od svých asi 28let. Je mi 57let a již nedoufám,že se bulimie zbavím. Nikdo o mém trápení neví,jsem rozvedená a žiju sama. Mám jen pejska a kočičku a před nimi se s jídlem nemusím schovávat. Jsem zoufalá,moc jsem se snažila přestat se přejídat,ale jsem na to sama a nedokážu to. A nikomu to nikdy neřeknu,strašně se stydím. Chtěla bych umřít.

Jaroslava Příhodová 3. říjen 2014 17:47

Ahoj, ráda bych se zde svěřila se svým životním kolotčem. V 15 jsem se chtěla stát modelkou a tak jsem začala držet dietu. (měřím 171 cm a vážila jsem tehdy 56 kg) a z diety se stala anorexie. skončila jsem s 36 kg na dětské psychiatrii v Motole, kde mě dali dohromady fyzicky, ale psychicky to asi ještě zhoršili tím, že do nás anorektiček cpali tuny jídla a za každé nedojedení byl trest (zákaz návštěv, telefonů,...) a tak se stalo co se stalo a já v 18 letech začala trpět bulimíí. Nejprve jednou týdně, vždy jsem si nakoupila jídlo a celý týden se těšila jak se najím a pak vyzvracím. V 19 letech jsem si našla přítele (nyní je to manžel) a bulimie na chvíli ustoupila. Jenže pak přišli nějaké ty problémy a já je začala řešit jídlem a zvracením. Zprvu jenom občas, pak denně a pak i několikrát za den. Klidnější období, kdy jsem se ovládala střídala období záchvatů. Představa,že budu někde, kde se nebudu moci vyzvracet mě děsila. Tak jsem to vedla až do 26 let (manžel ví, že když jsem ve stresu, že zvracím a tak se mi snaží pomáhat a nestresovat mě) Jenže poslední dobou jsem měla divný pocit v krku, pálil mě, bolelo mě polykání a občas jsem cítila v puse krev. Hrozně se bojím smrti a vůbec nemocí a tak jsem se s touhle zas* nemocí rozhodla seknout. Objednala jsem se na fibroskopii, kde mi zjistili akutní zánět jícnu (jak by ne kyseliny ze žaludku jícen dost poleptají a za čas se to projevit musí) paní doktorka mi dala léky a řekla, že se to zahojí, ale musí se dbát na různá dietetická opatření a hlavně z toho může vzniknout rakovina jícnu a to nehodlám dopustit. Mou velkou motivací na uzdravení je manžel a touha po miminku. Dala jsem si cíl, že si povolím maximálně jednou měsíčně se vyzvracet (což snad není ze zdravotního hlediska tak hrozné) a to v předem stanovený den a když ten den to neudělám nebo nestihnu tak musím čekat další měsíc atak dál až už jednoho krásného dne přijde čas kdy si řeknu, už nepotřebuji řešit den v měsíci, nepotřebuji zvracet...Tohle si myslím mě dost motivuje protože už 14 dní nezvracím, najela jsem na stravu, kterou mám kvůli jícnu doporučenou a jím 6x denně malé porce. Váha se drží (50-52 kg) cvičím denně 30 minut a nemám hlad. Jasně ta touha po přejedení je silná, sakra silná, ale touha žít je silnější. Snad jsem pro ostatní holky inspirací a kdyby jste chtěli, písněte na email, cca obden si vyzvedávám poštu v mailu.

Lucie 22. říjen 2014 14:09

Začněme se na bulimii koukat trochu jinak, než na nemoc. Samotného mě pohltila a poblinkával jsem si tak dva roky.. vyzvracení říkám Restart jak výstižné co;-) ale na pozadí toho bylo to, že jídlo zrazuje.. jaktože když tělo má hlad tak tloustne, proč se teda do mě vejde tolik jídla a tak mi škodí? Pak díky internetu jsem se dozvěděl o přirozené nevařené stravě. A je to pryč, konečně ta pravá radost z jídla a důvěra mu.. jím oříšky, syrové nesolené, ovoce na kila, zeleninku a to vše v libovolném množství a jakémkoliv čase i v noci. A váha šla sama dolů, tam kde je pro tělo optimální. Takže v mém případě tělo odmítalo akorát to co mu škodí.. a na psychiatrii to do vás naperou násilím. Kdo máte zájem, najděte si o tom něco, nebo mi sem napište.

Ahoj Jirka 35 let. 72kg ;-)

Jirka 3. říjen 2015 17:30

Ahoj, ráda bych také přidala svůj příběh. Je mi 23 let a bulimií jsem trpěla 6 let. Začalo to v mých 16 letech, kdy jsem začínala nabírat ženské tvary, k čemuž pomohla hodně antikoncepce, také jsem byla bláznivě zamilovaná a chtěla jsem se za každou cenu líbit a tak jsem držela různé diety a hladovky. Jednoho dne, to moje tělo už nezvládlo a řeklo si o pořádnou porci jídla, kterou jsem mu dopřála, naprostý záchvat žravosti, který jsem tentokrát neustála a to byl onen den, kdy mě napadlo jídlo zkusit vyzvracet... a povedlo se. V tu chvíli mě zaplavila euforie, z toho jak jsem nad tím šikovně vyzrála, jak jsem oblafla svoje tělo. Za pár dní se to začalo opakovat, nebylo to plánované, prostě opět nekontrolovaný záchvat,, opět zvracení, ale už to šlo snáze než na poprvé, a tak to stále pokračovalo, až to přerostlo v plánované přejídání. Nejhorší na tom bylo, že mě to těšilo, měla jsem z toho radost, pocity štěstí, volnosti, že si nemusím vyčítat snědené kalorie navíc. Asi po roce bulimie jsem si uvědomila, že to co dělám, je nemoc, závislost, vážný psychický problém. Dalších pět let, jsem bojovala s uzdravením, byla jsem unavená, náladová, dokázala jsem prospat půlku dne, to jediné mi dávalo energii, byla jsem na tom tak špatně, že jsem nezvracela jen po záchvatech, ale dostala jsem se do fáze, kdy jsem si dala jeden jediný zákusek a šla jsem ho vyhodit do záchoda, byla jsem schopná jít třeba 3-4krát za den jít zvracet. Všechny moje volné peníze šly na jídlo, školu jsem začala zanedbávat, a v hlavě jen jídlo, jídlo, jídlo :( Žádné zdravotní komplikace u mě nenastaly, kromě věčně oteklého krku a zvýšené kazivosti zubů, ale začala jsem mít o sebe strach a nechtěla jsem takhle žít v tom každodenním kolotoči (pár dní jsem vydržela bez zvracení a pak jsem do toho opět spadla a pořád dokola bez výsledku. Vyléčil mě až internet, kdy jsem celý den seděla a četla si články, příběhy atd.. vždycky jsem se bála si o tom něco přečíst a to mě donutilo udělat radikální krok, měla jsem velké odhodlání se uzdravit a přestat s tím. Zaznamenávala jsem si každý den, kdy jsem nezvracela, občas se mi stalo, že jsem nějaký den porušila, ale těch dnů začalo být míň a míň, tělu jsem dodávala živiny a nemělo už takovou potřebu si říkat o jídlo, přestaly ty nezvladatelné chutě a postupně jsem přestala zvracet úplně. Dnes je to dva roky co jsem zdravá, v klidu k večeři sním pytlík brambůrků a nemám vůbec žádné výčitky, to bych si nikdy předtím nedokázala představit, ale převážně se to snažím tělu vynahradit a jím výživná jídla. Jsem šťastná, úžívám si života a spoustu věcí si vynahrazuji, našla jsem smysl života, který jsem předtím neměla, život mě nebavil a nevážila jsem si sama sebe. Teď nedokážu pochopit jak jsem takhle mohla žit! Proto holky vzpamatujte se a přestaňte s tím, já to dokázala silnou vůli a odhodláním, žádnou odbornou pomoc jsem nepotřebovala, chce to alespoň měsíc vydržet bez zvracení a půjde to potom samo! Hodně štěstí!!

na tom nezáleží 8. říjen 2015 01:47

Je mi 34 let a od 16 mám bulimii.Nikdo z mého okolí o tom neví.Vždycky mě dostane na kolena stresová situace,dokážu být třeba měsíc v klidu bez přejídání a následného zvracení a pak příjde nějaký stres a opět nastaví začarovaný kruh.Je mi ze sebe zle mám dvě dcerušky,které potřebují mámu a já se takhle devastuji,nejhorší je,že si to uvědomuji,ale vždycky selžu.
V dnešní době,kdy tolik lidí umírá na rakovinu mi to příjde úplně absurdní,že si člověk takhle sám kope hrob!Přesto to dělám a nemůžu si pomoct.
Nicméně moc gratuluji všem, kdo to zvládli a doufám, že se mi to taky povede,už kvůli mým skvělým dcerkám!

Denisa 13. říjen 2015 18:21

Dobrý den ....trpím bulimií ...už skoro dva roky jsem zvracela denně 4x ....jen že teď už asi dva měsíce my to nejde ...chuť velká k přejídání ale bojím se že to zůstane v žaludku ....snažím se jíst jen málo abych necitila že je něco v žaludku .....skousela jsem všechno abych se mohla vyzvracet výsledek byl že jsem plivala krev natekli obličej bolest očí hlavy ...jsem na dně ...nesnesu jídlo v žaludku prosím o radu ....možná trpím i anorexií nevím ....jsem na dně ...bývalí mě týral psichycky vidiral citově a možná se to podepsalo na me psichyce ....prosím o pomoc radu jak znova zvracet ...nejde my o hubnutí ale nesnesu jídlo v žaludku .....vážím 44 kilo a měřím 156 cm .....

Anaszti 26. září 2016 23:29

dobry den pochadzam z bratislavy som nevidiaca moji rodičia ma odmalicka nutili jest otec pil občas ma bil

on nezniesol ked som mala od petnastich ze sto sedesiat centimetrov a štyridsat tri kil nutil ma jest krical vkuse natlaky priatel sa somnou len hral vskole vysmievali myslim ze toto vsetko sa podpisalo pod to ze som mala rok anorexiu co bolo celkom fajn len oni ma zacali vlacit po lekaroch a potom sa dostavila ta strasna bulimia

trpim tri roky vraciam a rejedam sa uz neudrzatelne kazdy den noc neviem to zastavit neprajem to nikomu naozaj neexistuje nejaky liek stop efekt pri mysleni nieco co to zastavi?

uz t nchcem priberat a tiez sa chcem opytat maju rodicia pravo strcit ma na psichoušku aj ked mam dvadsat? dik teraz chodim na vyšku pozdravujem a drzim palce i ostatnym

estrella 17. říjen 2016 23:51

Přidat nový komentář:

Jméno:
 
.