Bulimie - vyřešte ji a přestaňte se trápit!

12. 10. 2012 PPP Rady Články Nemoc Zdraví

Nemocní trpící bulimií se často nezřízeně přejídají a následně si vyvolají zvracení. K tomu navíc užívají projímadla a cvičí jako o život. Takto ve zkratce se charakterizuje bulimia nervosa - porucha příjmu potravy.

Bulimie se může projevit společně s anorexií, ale také nemusí. Bulimie se objevuje nejčastěji u žen do 30 let, avšak velmi rizikové období je puberta a měnící se proporce dívky. Druhému pohlaví se bulimie také nevyhýbá.

Bulimie vzniká často z důvodu, že dotyčný chce být velmi štíhlý, má nízké sebevědomí, chce něco dokázat,... Bulimie také může vzniknout kvůli neustálému držení diet, kdy dotyčný střídá období hladovění a přejídání se. Časem zjistí, že přejídání a následné zvracení je lepší.

Jak poznáte bulimii?

Podle několika příznaků poznáte, že má daný jedinec bulimii:

nekontrolovaně se přejídá nejméně dvakrát týdně
po přejídání si vyvolá zvracení
neustále cvičí
je unavený
je dehydratovaný
stres a deprese jsou na denním pořádku
má zhoršenou kvalitu vlasů, pleti a nehtů
časté jsou poruchy menstruace
může si psát vlastní blog PRO MIA, kde si vše pečlivě zapisuje a baví se s ostatními se stejnou nemocí

Jak léčit bulimii?

Bulimie je psychickou nemocí, která by se měla řešit a léčit s odborníkem. Čím dříve se začne mentální bulimie léčit, tím je větší šance na vyléčení. Léčba probíhá ambulantně a někdy je nutná i hospitalizace. Často jsou potřebné konzultace s psychiatrem.
Nemocný se musí naučit pravidelně v přiměřených porcích jíst. Nesmí se neustále přeměřovat a vážit.

Léčba bulimie je dlouhodobou záležitostí, kdy se dotyčný musí změnit, jinak mu hrozí i smrt.

Trpěli jste sami bulimií nebo znáte někoho, kdo jí trpěl?

Diskuze k článku

Jsem bulimička a nevim, co mám dělat. Prostě to nejde zastavit. Rodiče to neví, jen moje nejlepší kámoška...

A., 22. 10. 2012 20:49

Ahoj A, také jsem byla bulimička. Dlouhých 15 let jsem se trápila. Nejdříve jsem na popud, že jsem vysoká a mohutná začala cvičit, méně jíst, nebo hodně dietně. Později hladovění vystřídalo přejídání. Hodně jsem přibrala a byla z toho frustrovaná. Pak jsem začala zvracet. Řekla jsem si, zhubnu a přestanu s tím. Jenže už to nešlo, bylo to silnější než já.
Se svou zbrusu novou vyblitou štíhlou figurou jsem byla spokojená. Okolí obdivovalo mou štíhlost, ovšem vystouplé lopatky, zničené vlasy a nehty už tolik ne. Najednou jsem nedokázala přestat. Bulimie mě zcela ovládla. Bylo to mé tajemství, vyjímečnost-najíst se a zůstat hubená.
Pak přišly zdravotní komplikace a psychické problémy. Tento kruh se točil příliš rychle, nedokázala jsem to stopnout. Partnerské vztahy šly do háje, přátelé fuč, rodina skoro taky.
Někdy mi to nevadilo mi to, ale často jsem cítila, že jsem sama a že má droga B. mě ode všech odtahuje. Jako bych byla jejím věrným psem na obojku.
Touha být normální přišla vždy na počátku nového vztahu nebo přátelství. Pokusy začít normálně jíst a nezvracet byly příliš krátké na to abych se uzdravila.
Pomohla mi přítelova maminka. Narovinu mi řekla, že o tom co dělám s jídlem ví. Také co mě čeká, nepřestanu-li s tím. Také, že se nemůže dívat jak se ničím. Moc na mě ten rozhovor zapůsobil.
Začala jsem to řešit. Psychiatrie, psychologie, nakonec jsem se dostala na Lůžkové oddělení PPP v Praze-Ke Karlovu 11, tel. 224965335, kde mi pomohli. Nikdy jsem nevěřila, že to dokážu.
Dnes jsem štastná, protože jsem to dokázala. Dr František David Krch a jeho personál ze mě udělali opět normální, zdravou ženu.jsem jim vděčná.
Každá snaha bolí, ale dá se to zvládnout. Pokud nejste schopné jíst sama 5x denně rozumné množství potravy a nezvracet, obratte se na ně.
Stojí to za to. Léčba trvá max 56 dní.
Hodně štěstí.
Eva

Eva, 26. 10. 2012 13:10

Ahoj,
já jsem také byla bulimička. Ale včas jsem to řekla, protože mám nemocný žaludek a po několika měsících mě při zvracení začínal bolet. Čím víc jsem zvracela, tím víc byla ta bolest k nevydržení. Až mi nakonec začaly padat vlasy. Už jsem to říct musela. Hodně jsem se zničeho nic začala bát. Bála jsem se o svůj život a vzpomněla jsem si na tetu, která byla v nemocnici a unikla smrti o vlásek. Mamka to začala řešit přes psychiatrii. Hodně mi tam pomohli. Nakonci, když to všechno konečně skončilo, byla jsem tastná jakpo dřív. Proč jsem zvracela ani dnes pořádně nevím, a když k nějakému důvodu přijdu, řeknu si, že to byla prkotina.
Léčba doopravdy stojí za to.
Lucka

Lucka, 12. 11. 2012 15:22

strasne vam zavidim,jak jste to dokazali,pro me po17letech bulimie,je to porad nepredstavitelne,je to muj sen,byt normalni,mam strach ze smrti i presto si nedokazu pomoct :( mam deti,tak lecba v nemocnici je nerealna :( ale myslim,ze to je to jedinne,co by asi pomohlo,jsem z toho da se rict,cely zibot nestastna,ale kdo to zna ,ty kazdodenni zachvaty prezirani,jak zastavit?zasek v mozku a porad dokola a dokola,je mi zotoho mizerne kazdy den,trpi tim deti,pritel,ktery si mysli,ze jsem po porodu1ditete prestala,takze natajno vse,i kdyz si myslim,ze tusi,tak nemluvime o tom :/ a asi ani nechci ....jak probiha lecba,kdo tim prosel?plati se?dekuji

simona, 24. 3. 2014 22:44

Jsem bulimicka teprve 3roky nejdrive to zacalo hroznym stresem bylo by to na dlouho no nasla jsem si pritele ale od sve mamky jsemslichavala vypadate vedla sebe smesne tak jsem se do toho oprela prestala jsem jist nejedla sem mesic jen pile prvni 2dny tobylo hrozne ale pak mi to neprislo pak sem se nastehovala k priteloj prisel na to ze nejim tak me zacal hlidat ale ja to pokazde nejek udelala odesel a jidlo sem vyhodila, zabalila do papiru.... pak jsem se to naucila ze budu jist ale v zapeti pujdu na zachod a vyzvracim to delala sem to 3mesice a zhubla jsem prez 30kg byla sem na sebe pisna a delam to do ted nemuzu se toho zbavit ale nevadi mi to sem s tim smirena. Monika 22

Monika, 18. 8. 2014 20:11

Taky jsem bulimička a už s tím nemůžupřestat. Ikdyž si píšu různé motivační dopisy a vždycky večer si řeknu, že druhý den to neudělám tak to stejně udělám. Už to takhle dělám přes rok.. začlo to tím, že jsem začla hodně zdravě jíst a pak nejíst skoro vůbec a cvičit každej den aspoń dvě hodiny. Pak se to nějak zvrtlo a začla jsem se přejídat a následně zvracet. V poslední době to dělám častěji než dřív (třeba 2x-3x za den). Je mi špatně, jsem unavená, padají mi vlasy. Je mi 18 let a letos mě toho dost čeká (autoškola,maturita) a vím, že když tohle půjde dál tak kvůli tomu podělám všechno. Řekla jsem to příteli a mamce. Řekla jsem mamce že bych nejradši chodila k nějakému psychologovi abych se toho dokázala zbavit, protože vím, že sama to nedokážu, ale řekla mi, že to prý sami zvládnem. Ale vůbec mi nepomáhá a já jsem se před ní tak uzavřela že už bych to nepřiznala že nejsem schopná s tím přestat. Ani nevím proč to jsem píšu.. možná pro pocit, že mě někdo vyslechne a aspoň trochu pochopí:)

M., 4. 9. 2014 20:20

Jsem bulimička od svých asi 28let. Je mi 57let a již nedoufám,že se bulimie zbavím. Nikdo o mém trápení neví,jsem rozvedená a žiju sama. Mám jen pejska a kočičku a před nimi se s jídlem nemusím schovávat. Jsem zoufalá,moc jsem se snažila přestat se přejídat,ale jsem na to sama a nedokážu to. A nikomu to nikdy neřeknu,strašně se stydím. Chtěla bych umřít.

Jaroslava, 3. 10. 2014 15:47

Ahoj, ráda bych se zde svěřila se svým životním kolotčem. V 15 jsem se chtěla stát modelkou a tak jsem začala držet dietu. (měřím 171 cm a vážila jsem tehdy 56 kg) a z diety se stala anorexie. skončila jsem s 36 kg na dětské psychiatrii v Motole, kde mě dali dohromady fyzicky, ale psychicky to asi ještě zhoršili tím, že do nás anorektiček cpali tuny jídla a za každé nedojedení byl trest (zákaz návštěv, telefonů,...) a tak se stalo co se stalo a já v 18 letech začala trpět bulimíí. Nejprve jednou týdně, vždy jsem si nakoupila jídlo a celý týden se těšila jak se najím a pak vyzvracím. V 19 letech jsem si našla přítele (nyní je to manžel) a bulimie na chvíli ustoupila. Jenže pak přišli nějaké ty problémy a já je začala řešit jídlem a zvracením. Zprvu jenom občas, pak denně a pak i několikrát za den. Klidnější období, kdy jsem se ovládala střídala období záchvatů. Představa,že budu někde, kde se nebudu moci vyzvracet mě děsila. Tak jsem to vedla až do 26 let (manžel ví, že když jsem ve stresu, že zvracím a tak se mi snaží pomáhat a nestresovat mě) Jenže poslední dobou jsem měla divný pocit v krku, pálil mě, bolelo mě polykání a občas jsem cítila v puse krev. Hrozně se bojím smrti a vůbec nemocí a tak jsem se s touhle zas* nemocí rozhodla seknout. Objednala jsem se na fibroskopii, kde mi zjistili akutní zánět jícnu (jak by ne kyseliny ze žaludku jícen dost poleptají a za čas se to projevit musí) paní doktorka mi dala léky a řekla, že se to zahojí, ale musí se dbát na různá dietetická opatření a hlavně z toho může vzniknout rakovina jícnu a to nehodlám dopustit. Mou velkou motivací na uzdravení je manžel a touha po miminku. Dala jsem si cíl, že si povolím maximálně jednou měsíčně se vyzvracet (což snad není ze zdravotního hlediska tak hrozné) a to v předem stanovený den a když ten den to neudělám nebo nestihnu tak musím čekat další měsíc atak dál až už jednoho krásného dne přijde čas kdy si řeknu, už nepotřebuji řešit den v měsíci, nepotřebuji zvracet...Tohle si myslím mě dost motivuje protože už 14 dní nezvracím, najela jsem na stravu, kterou mám kvůli jícnu doporučenou a jím 6x denně malé porce. Váha se drží (50-52 kg) cvičím denně 30 minut a nemám hlad. Jasně ta touha po přejedení je silná, sakra silná, ale touha žít je silnější. Snad jsem pro ostatní holky inspirací a kdyby jste chtěli, písněte na email, cca obden si vyzvedávám poštu v mailu.

Lucie, 22. 10. 2014 12:09

Začněme se na bulimii koukat trochu jinak, než na nemoc. Samotného mě pohltila a poblinkával jsem si tak dva roky.. vyzvracení říkám Restart jak výstižné co;-) ale na pozadí toho bylo to, že jídlo zrazuje.. jaktože když tělo má hlad tak tloustne, proč se teda do mě vejde tolik jídla a tak mi škodí? Pak díky internetu jsem se dozvěděl o přirozené nevařené stravě. A je to pryč, konečně ta pravá radost z jídla a důvěra mu.. jím oříšky, syrové nesolené, ovoce na kila, zeleninku a to vše v libovolném množství a jakémkoliv čase i v noci. A váha šla sama dolů, tam kde je pro tělo optimální. Takže v mém případě tělo odmítalo akorát to co mu škodí.. a na psychiatrii to do vás naperou násilím. Kdo máte zájem, najděte si o tom něco, nebo mi sem napište. Ahoj Jirka 35 let. 72kg ;-)

Jirka, 3. 10. 2015 15:30

Ahoj, ráda bych také přidala svůj příběh. Je mi 23 let a bulimií jsem trpěla 6 let. Začalo to v mých 16 letech, kdy jsem začínala nabírat ženské tvary, k čemuž pomohla hodně antikoncepce, také jsem byla bláznivě zamilovaná a chtěla jsem se za každou cenu líbit a tak jsem držela různé diety a hladovky. Jednoho dne, to moje tělo už nezvládlo a řeklo si o pořádnou porci jídla, kterou jsem mu dopřála, naprostý záchvat žravosti, který jsem tentokrát neustála a to byl onen den, kdy mě napadlo jídlo zkusit vyzvracet... a povedlo se. V tu chvíli mě zaplavila euforie, z toho jak jsem nad tím šikovně vyzrála, jak jsem oblafla svoje tělo. Za pár dní se to začalo opakovat, nebylo to plánované, prostě opět nekontrolovaný záchvat,, opět zvracení, ale už to šlo snáze než na poprvé, a tak to stále pokračovalo, až to přerostlo v plánované přejídání. Nejhorší na tom bylo, že mě to těšilo, měla jsem z toho radost, pocity štěstí, volnosti, že si nemusím vyčítat snědené kalorie navíc. Asi po roce bulimie jsem si uvědomila, že to co dělám, je nemoc, závislost, vážný psychický problém. Dalších pět let, jsem bojovala s uzdravením, byla jsem unavená, náladová, dokázala jsem prospat půlku dne, to jediné mi dávalo energii, byla jsem na tom tak špatně, že jsem nezvracela jen po záchvatech, ale dostala jsem se do fáze, kdy jsem si dala jeden jediný zákusek a šla jsem ho vyhodit do záchoda, byla jsem schopná jít třeba 3-4krát za den jít zvracet. Všechny moje volné peníze šly na jídlo, školu jsem začala zanedbávat, a v hlavě jen jídlo, jídlo, jídlo :( Žádné zdravotní komplikace u mě nenastaly, kromě věčně oteklého krku a zvýšené kazivosti zubů, ale začala jsem mít o sebe strach a nechtěla jsem takhle žít v tom každodenním kolotoči (pár dní jsem vydržela bez zvracení a pak jsem do toho opět spadla a pořád dokola bez výsledku. Vyléčil mě až internet, kdy jsem celý den seděla a četla si články, příběhy atd.. vždycky jsem se bála si o tom něco přečíst a to mě donutilo udělat radikální krok, měla jsem velké odhodlání se uzdravit a přestat s tím. Zaznamenávala jsem si každý den, kdy jsem nezvracela, občas se mi stalo, že jsem nějaký den porušila, ale těch dnů začalo být míň a míň, tělu jsem dodávala živiny a nemělo už takovou potřebu si říkat o jídlo, přestaly ty nezvladatelné chutě a postupně jsem přestala zvracet úplně. Dnes je to dva roky co jsem zdravá, v klidu k večeři sním pytlík brambůrků a nemám vůbec žádné výčitky, to bych si nikdy předtím nedokázala představit, ale převážně se to snažím tělu vynahradit a jím výživná jídla. Jsem šťastná, úžívám si života a spoustu věcí si vynahrazuji, našla jsem smysl života, který jsem předtím neměla, život mě nebavil a nevážila jsem si sama sebe. Teď nedokážu pochopit jak jsem takhle mohla žit! Proto holky vzpamatujte se a přestaňte s tím, já to dokázala silnou vůli a odhodláním, žádnou odbornou pomoc jsem nepotřebovala, chce to alespoň měsíc vydržet bez zvracení a půjde to potom samo! Hodně štěstí!!

na tom nezáleží, 7. 10. 2015 23:47

Je mi 34 let a od 16 mám bulimii.Nikdo z mého okolí o tom neví.Vždycky mě dostane na kolena stresová situace,dokážu být třeba měsíc v klidu bez přejídání a následného zvracení a pak příjde nějaký stres a opět nastaví začarovaný kruh.Je mi ze sebe zle mám dvě dcerušky,které potřebují mámu a já se takhle devastuji,nejhorší je,že si to uvědomuji,ale vždycky selžu. V dnešní době,kdy tolik lidí umírá na rakovinu mi to příjde úplně absurdní,že si člověk takhle sám kope hrob!Přesto to dělám a nemůžu si pomoct. Nicméně moc gratuluji všem, kdo to zvládli a doufám, že se mi to taky povede,už kvůli mým skvělým dcerkám!

Denisa, 13. 10. 2015 16:21

Dobrý den ....trpím bulimií ...už skoro dva roky jsem zvracela denně 4x ....jen že teď už asi dva měsíce my to nejde ...chuť velká k přejídání ale bojím se že to zůstane v žaludku ....snažím se jíst jen málo abych necitila že je něco v žaludku .....skousela jsem všechno abych se mohla vyzvracet výsledek byl že jsem plivala krev natekli obličej bolest očí hlavy ...jsem na dně ...nesnesu jídlo v žaludku prosím o radu ....možná trpím i anorexií nevím ....jsem na dně ...bývalí mě týral psichycky vidiral citově a možná se to podepsalo na me psichyce ....prosím o pomoc radu jak znova zvracet ...nejde my o hubnutí ale nesnesu jídlo v žaludku .....vážím 44 kilo a měřím 156 cm .....

Anaszti, 26. 9. 2016 21:29

dobry den pochadzam z bratislavy som nevidiaca moji rodičia ma odmalicka nutili jest otec pil občas ma bil on nezniesol ked som mala od petnastich ze sto sedesiat centimetrov a štyridsat tri kil nutil ma jest krical vkuse natlaky priatel sa somnou len hral vskole vysmievali myslim ze toto vsetko sa podpisalo pod to ze som mala rok anorexiu co bolo celkom fajn len oni ma zacali vlacit po lekaroch a potom sa dostavila ta strasna bulimia trpim tri roky vraciam a rejedam sa uz neudrzatelne kazdy den noc neviem to zastavit neprajem to nikomu naozaj neexistuje nejaky liek stop efekt pri mysleni nieco co to zastavi? uz t nchcem priberat a tiez sa chcem opytat maju rodicia pravo strcit ma na psichoušku aj ked mam dvadsat? dik teraz chodim na vyšku pozdravujem a drzim palce i ostatnym

estrella, 17. 10. 2016 21:51

Ahoj... už nějakou domu mě trápí bulimie a anorexie. Začalo to tak před půl rokem, kdy se se mnou rozešel přítel. Ze začátku jsem jenom chtěla trochu zhubnout abych mu to dala sežrat a abych se cítila lépe... začala jsem jíst zdravě, ale taky čím dál méně a méně. Najednou jsem ztratila kontrolu a jedla neskutečně málo. Zhubla jsem hodně a líbilo se mi to. Potom příšli Vánoce, cukroví a já se začala přejídat. Zase jsem přibrala a to mě neuvěřitelně štvalo, nejhorší bylo, že jsem nedokázala přestat. Jedla jsem, jedla a jedla... až jsem ze zoufalosti začala zvracet. Před chvílí zase... bolí mě břicho a vyčítám si to. A stejně mám pocit, že přiberu. Nevím co mám dělat. Mamka to neví... a doufám, že se o tom ani nedozví. Už tak má dost statostí. Navíc nechci aby se to dozvědělo moje okolí... nechci vypadat jako cvok.

Aimee, 10. 3. 2017 18:05

V mých 15ti letech jsem přestala jíst a zhubla dost kilo (cca -22kg) zhubla jsem ,,na vysněnou váhu 50kg. Ale nestačilo to (doma byli problémy, neustála se mi předhazovalo jak jsem neschopná ve škole, ve škole se mi spolužáci posmívali atd:.) a já potřebovala zhubnout nejméně na 47kg - stále jsem byla ,,ta hnusná, tlustá a neschopná holka (jsem ji doteď! - i po 10ti letech toho všeho!). Docházela jsem na ambulantní terapii - bezvýsledně. (Pani doktorka byla hrozně moc hodná, milá - stýkám se s ní doteď.). Za nedlouho se k tomu přidala bulímie - ne záchvatové přejídání, ale rodiče mě donutili před nimi sníst jídlo. Já zhubla další dvě kila 45kg a byla jsem hospitalizovaná v Motole (v téhle době jsem přišla i měsíčky - 3/4 roku jsem je neměla). Tak šíleně arogantní dr. při přijmu nikdy nezapomenu. Paní dr.na terapii ani nezaznamenala to, že na terapii nejsem, že na ni nechodím - nikdo se nesháněl po chybjící holce. Na terapie jsem nechodila - divné, že pani doktorka mě vedla jako se terapie účastnící. V Motole jsem se naučila jen další triky a chodila po jídle zvracet, dělalo se mi už pak samo od sebe zle. Vždy po jídle jsme museli hodinu ležet, po hodine se odemykali WC a já šla jídlo vyzvrátit (ne s prsty v krku - ono to šlo normálně, bez nucení - samo) - nikdo na nic nepřišel. V Motole jsem měla hrozné deprese a začalo sebepožkozování - to mě naučila jedna co ležela semnou na pokoji kam a jak hluboko říznout - též na nic nikdo nepřišel a my si tam v poklidu propašovali ve věcech či podprsence - projímadla, žiletky i druhý mobilní telefon aby jsme byli v kontaktu s okolním světem - ano na mobil mi přišli, ale na nic jiného už ne. Rychle, rychle nás vykrmit a vykoupnout z Motola a jak nám je se nikdo nezajímal - některé holky ať už s anorexií, bulimií či sebepoškozováním se tam opakovaně vraceli (na oddělení kam jsem přišla i já, jsme byli smíšené děti s ppp a sebepožkozování či pokusy o sebevraždu, holky i kluci). Já už ne. Pani doktorka na obvodu mě kontrolně převažovala - vždy jsem měla indeální váhu (tu propouštěcí), musela jsem nabrat 9,5kg (ŠÍLENÉ!!!) já se na vážení dopíjela 2litry vody a další závažíčka dávala do podprdy. Stačilo když jsem se vážila jen v kalhotkách a tričku - to jsem si vždy brala volnější aby nebylo nic vidět. Nynní je mi 25let, jsem nemocná s krví, unavená - připadám si, že jedu z posledního, zatmívá se mi před očima na několik sekund, občas mi je dost slabo kdy mám i třes v rukou a nohou, studené ruce i nohy, rychle prochladnu a pomalu se zahřívám - někdy mám pocit jako bych se nezahřála vůbec, bolesti hlavy. Jsem máma od dvou malých dětí. S prvním přítelem to nevyšlo, těhu plánované nebylo a pro něj to byl zásah do peněženky a svobody - nakonec to vše skončilo na policii ČR (o tom se bavit dál nechci). Dcera mi zachvilinku půjde do školy a ničeho já nelituji, jsem za obě dvě děti hrozně moc šťastná a jsem na ně pyšná. A druhé těhu už plánované bylo, ale přítel chtěl holčičku - prý už syna měl a tak mě opustil v pátým měsíci těhu a syna neviděl ani jedenou - neplatí alimenty. Ale také ničeho nelituji. A pokud se ptáte na to jak je to teď dál s ppp. Tak asi takto, stále se pohybuji mezi 45kg - 48kg a když něco sním navíc, tak mi je již automaticky špatně, já se vidím stále jako ,,ta tulustá, hnusná a neschopná holka jako před těmi deseti lety! Kde začal problém asi vím, ale rozebírat ho nechci. Vím, že už nikdy ,,nebudu normální - pokoušela jsme se o to tolikrát, že jsem z toho už unavená a vím, že na to nemám. (Za těch zhruba deset let jsem se pokoušela nepočítaje X krát přestat a nic).Tak jsem to přijmula za fakt a za takový ,,můj životní stil a ,,nekonečný boj - můj boj. Přítele nehledám a ani nechci, jsem máma na plný úvazek - protože ruku na srdce, kdo by přijmul dvě naprosto cizí děti aby se k nim choval hezky, měl je rád, mě aby měl někdo rád a aby nám tedy vypomohli i finančně když bych s ním byla. Asi nikdo - i předtím jsem vše táhla a financovala sama. Asi jsem se už i odnaučila to aby mě chybělo to ,,mužské obejmutí. Ale ničeho nelituji. K pani doktorce (ta z dětství - psychiatrička, ta jak jsem k ní docházela na ambulatní terapii) občas zajdu a popovídáme si tak nějak úplně o všem - nikdo toho neví tolik co ona (ani vlastní máma ne) a ono postačí si někdy jen promluvit (tím nemyslím, že by se vyřešili problémy s ppp - to už prostě je beznadějné a já to vím a i vím co z ppp mám za zdravotní problémy!), vypovídat se ze všeho, to, že vás někdo vyslechne i to někdy postačí. Všem radím aby si s ničím takovým nezahrávali, je to těžký boj, vyčerpávající boj a ne vždy se povede to aby se člověk vyléčil a žil normální život. Nechápu jak se ostatní mohou normálně najíst - já tohle už 10let neumím. Buďte šťastné takové jaké jste - neboť takové jste doopravdy krásné. Neřešte to, co říká okolí a prostě žijte, ten život je příliš krátký si ho nečím takovým ničit. =o)

Nikdo =o), 12. 3. 2017 7:51

Dobrý den, všem, kteří se z bulimie dostali fandím. I já doufám, že se mi to někdy podaří. Trpím bulimií skoro 20 let, zvracím denně. někdy i několikrát. Jde to samo. Zničila jsme si zdraví, zuby, vztahy. Strašně se stydím. Všude se píše, že zvracením nemůžete zhubnout. Kdysi to řekla jedna doktorka v televizii. Jak se plete. Já zvracím tak dlouho, dokud v žaludku nic nemám, několikrát jsem tak zhubla. Jsem kosta a kůže. Když se podívám na fotky, není to hezké, vím to. Vím, že bych měla přibrat. Vím ,že musím začít jíst a potravuvu udržet, ale na druhou stranu strach, že přiberu je stále ještě silnější. Vyhledávala jsem pomoc, ale nikde mi nepomohli. CHci žít, ale bulimie mne ovládá. Prozvracela jsem spoustu let. Spoustu peněz. Ale nejvíce mi vadí a stydím se za promarněné šance žít, užívat si života. Nemám rodinu, přátele. Mám bulimii :-(

M., 14. 4. 2017 15:17

Bulimie - vyřešte ji a přestaňte se trápit!

Jak poznáte bulimii?

Jak léčit bulimii?

Dejte o tom vědět přátelům

Další zajímavé články

Diskuze k článku

Nový komentář do diskuze: